„Maruško, co se ti stalo?“ Zeptá se maminka. Maruška sebou trhne. Nevšimla si, jak maminka do pokoje vešla a teď se trochu lekla, toho hlasu, co na ni promluvil.

‚Mamka, copak jí můžu všechno říct? Určitě by bylo všechno ještě horší. Mamka by se na mě rozzlobila a ta banda, kdyby se dozvěděla, že jsem to doma řekla, určitě by mě pronásledovala mnohem víc. Radši se na něco vymluvím‘ Pomyslí si Maruška. A taky to udělá. Utře si oči a řekne: „Ale nic mami, jen jsem dostala čtveru z češtiny.“ Maminka nevěděla nic o čtverce, kterou Maruška dostala už včera. Otevřela Maruščinu žákovskou, aby se přesvědčila. A opravdu, ta čtyřka se nedala přehlédnout. Ale maminka se podívala jen letmo, kdyby se totiž byla podívala líp, všimla by si u té čtyřky včerejšího data. Takhle maminka na výmluvu své dcery skočila. V první chvíli se na Marušku chtěla obořit, proč tu čtyřku jako dostala, ale když uviděla její smutné oči, řekla jen: „Kvůli tomu přece nemusíš tolik brečet, zítra si ji opravíš a bude to.“

Maruška jen přikývla, utřela si z obličeje poslední slzu a dělala, jako že se teda půjde učit. Maminka se pomyslela, že už ji dál nebude rušit a odešla opět do kuchyně, ale stejně se jí to zdálo  divné, že by tolik slz mělo být jen pro jednu čtyřku, ale radši svou dceru už nechala.

Když maminka za sebou zavřela dveře, Marušku opět zamrazilo trochu svědomí. Proč se jen své mamince nesvěřila? Ale Maruška se té myšlenky snažila nedbat a sedla si nad své učebnice. Dnes jí to docela šlo a Maruška si řekla, že se opravdu zítra vyvolá na opravu té čtyřky.