Sedla si nad učebnice a snažila se něco naučit. Alespoň ty velký písmena trochu, když už nic, ať se může nechat vyvolat na opravu. Ale zjistila, že dnes jí fakt nic nejde. Rozhodla se, že se trochu projde.

Maruška bydlí v malém městečku. Loudala se, šla přes park na náměstíčko. Tam mají pěkný kostel. Marušku zamrazilo svědomí. ‚Proč ses nesvěřila své mamince? A proč jsi se  těm ubožákům vůbec podvolovala? Nevidíš, že tě jenom využívají?‘ jí říká jakýsi vnitřní hlas. ‚Ale copak jsem mohla něco dělat? Zmlátili by mě a teď mám alespoň od nich pokoj!‘ Omlouvá si v duchu svoje chování. Ale úplně, úplně vevnitř stejně ví, že je to všechno špatně, jen si to nechce přiznat. Radši rychle odejde pryč, aby jí ten kostel nepřipomínal její hloupé činy.

Pak se ještě chvíli prochází a jde domů. Maminka si v kuchyni četla noviny. Maruška si všimla, že nádobí, které odpoledne nedodělala, už tam není. ‚Mamka je asi dodělala‘ Pomyslí si a jde do svého pokoje. Má tam nepořádek, ale nechce se jí uklízet. Sedne si ke svému psacímu stolu, otevře sešit do češtiny a snaží se ještě něco naučit. Učení jí však nejde stejně jako před tím. Pořád jí hryže svědomí, proč JE poslouchala? Maruška se ty myšlenky snaží zahnat všemi možnými výmluvami. Nakonec si jde sednout k televizi. Chytne tam nějaký pořad a zadívá se. Na chvíli zapomene na svoje problémy. Film však brzy končí a Marušku zase začínají dráždit ty hrozné myšlenky. Proč byla na maminku drzá, když ta za nic nemůže? Nakonec si sedne v pokoji na postel, vyloví ze zásuvky růženec a začne Korunku k božímu milosrdenství. Však ani tu už se nemůže pomodlit. Svědomí jí nedává pokoje. Nakonec se se vší silou vůle pomodlí alespoň desátek té korunky. Trochu se jí uleví. Koukne na budík. ‚Jé je, už je půl osmý, měla bych se jít vysprchovat a taky si ještě nachystat školu. No, pak už půjdu spát.

Večer, když Maruška už dávno spí a když Maruščin táta přijde domů, svěřuje se mu její maminka: „Nevím, ale myslím si, že s tou naší Maruškou není něco v pořádku. Představ si, že dnes rozbila při utírání talíř. To už se jí dlouho nestalo a taky jsem si všimla, že byla nějaká ne svá. Měl by si s ní někdo promluvit.“ Strachuje se maminka.

„No, já bych si s ní promluvil docela rád, ale víš, jak to se mnou je, pracuji až do noci a vracím se, až když Maruška spí. Jedině až o víkendu.“

„No možná to bude i lepší, třeba měla dnes jen blbý den. Uvidíme, co zítra.“

Nazítří se Maruška budí včas, avšak do školy se loudá. Kdoví co na ni dnes ta banda vymyslí. Snad to bude něco lepšího, než včera, ale oni nic lepšího ani vymyslet neumí.

Dnes na ni kupodivu ráno před školou nečekali. ‚Kdoví co zase  kují za pikle!‘ Pomyslí si Marie a jde do šatny. Převleče se a jde normálně do hodiny.

Dopoledne proběhlo v klidu. Marie už si skoro začínala myslet, že to s těma úkolama, nemysleli vážně, že jako jenom včera, aby ji postrašili. Ale nebyla to pravda…