,,Ach ne! Rychle, vždyť zase příjdeme na mši svatou pozdě! Proč mi vždycky v neděli zaspíme..." To vše se honilo mamince v hlavě, když zahlédla, jak hodiny ukazují třičtvrtě na osm. Už se jim delší čas stávalo, že vždy v neděli ráno zaspali, někdy to bylo tak hrozné, že přišli až na kázání a někdy zase přišli třeba jen minutku po znamení kříže, ale vždy to bylo pozdě.

V rodině byli 3 . Dvě děti a maminka.Tatínka už neměli, protože ten se zabil při autonehodě. Maminka byla velmi zbožná, ale od té doby, co se jim tatínek zabil, na modlení často zapomínala. Avšak děti, na které už od malička jejich okolí velmi španě působilo, byly takové, řekněme neslušné. Starší Andree je 15 a mladšímu Luborovi je 13. Oba často při vyjadřování používali vulgární slova a vůbec... No do kostela sice ještě chodili, ale často už se kvůli tomu s maminkou pohádali. A dnes to bylo snad nejhorší hádka, kterou zažili...

,,Andri, Luboši! Rychle vstávejte. Musíme jít do kostela." Volá na ně maminka. ,,Ty v***! Už zase? To tam musíme chodit každý týden? Hele mě už to přestává bavit! Nech mě být!" odpoví nevrle Luboš. ,,No tohle! Snad mi nechceš říct, že odmítáš chodit do kostela. Hlavně, že na nějaký kamarády čas máš! A laskavě se svou matkou mluv slušně!" Řekla skoro už v breku maminka.

A je pravda, že Andrea s Lubošem byli včera až do noci na nějakém mejdanu a teď byli nevyspalí.

,,Mamko nech toho! Mě už to taky přestává bavit. Každou neděli chodit někam do kostela, když jsem mohla místo toho jet třeba do kina! Hele já myslím, že už jsme velcí dost a můžeme si dělat co budem myslet za vhodné. A já si myslím, že chodit do kostela každou neděli je úplně zbytečný! Pojď brácho. Půjdeme pryč, tady nás nenechají ani vyspat!" zastává se svýho bráchy Andrea. ,,Andreo, copak ani ty už nemáš rozum? No tak počkej, kam vlastně jdete?! Haló. Pane Bože, co mám dělat?" Zavolá maminka a rozbrečí se.

Až se trochu uklidní, koukne na hodinky, je půl deváté. ,,Ach jo, no dnes už na mši svatou asi nepůjdu, ale odpoledne bude májová pobožnost (byl totiž květen), no myslím, že ti dva se zase do večera neukážou, tak půjdu alespoň na tam." Řekne si smutně maminka a jde si uvařit něco k snědku...

Odpoledne májovou pobožnost naštěstí stihne dobře, a tak se aji v klidu modlí: ,,Panno Maria, ty vidíš vše, vidíš aji mé trápení s mými dětmi. Dnes už mi dokonce řekli, že nebudou chodit do kostela. Ach Maria pomoz! Co mám dělat? Vždyť oni si ještě někde zkazí zdraví. A co bych si byla počala? Ach, pomoz, prosím pomoz!..." Při své modlitbě měla oči upřené na sochu Panny Marie, která byla na postranním oltáři. Tu musela maminka zamžikat. Z té sochy najednou vycházela oslňující záře. Maminka se rozhlédla po ostatních. Ti kupodivu dělali jakoby nic neviděli. ,,Copak jsem se už dočista zbláznila?! Vždyť ta socha se dokonce hýbe!..." Než však stačila o všem popřemýšlet, ta socha Panny Marie k ní promluvila: ,,Ano, já tvé trápení vidím, ale copak ty? Je sice pravda, že kostel navštěvuješ pravidelně. Ale co tvá modlitba? Jaká ta je?" Maminka si pomalu uvědomila, že se opravdu poslední dobou moc nemodlila. Ano pomalu si vzpomněla jak často místo modlitby sedla k televizi a tak, a bylo jí z toho do breku. ,,Podívej." Řekla vlídně Panna Maria. ,,Když se každý den budeš modlit růženec a nebudeš se zapomínat modlit ranní a večerní modlitbu, tak ti pomohu. Jen hlavu vzhůru, a neboj se, Boží srdce milosrdenstvím přetéká." A tu vše bylo stejné jako dřív, socha byla tak jak před tím a zdálo se, že si vůbec nidko nevšiml toho zjevení. ,,Oni Ji snad ani neviděli" Pomyslela si maminka... Když přišla domů, umínila si, že se každý den bude modlit růženec a že nesmí nidky zapomenout a kromě toho v pátek přidá i korunku k Božímu milosrdenství. Chtela totiž vše Pánu Bohu nahradit...

Ze začátku ještě někdy zapomínala, ale pak už se modlila automaticky a přece né lhostejně. No řekla bych, že modlila naopak velmi vroucně...

Nějaký čas se zdálo, že se vůbec nic neděje a maminka si uvědomila, že Panna Maria říkala, že jí pomůže, ne, že to uděla vše za ni. A tak přemýšlela, jak by začala. A pak dostala nápad. Každý večer si vždy sedla ke stolu a předčítala nahlas Bibli. A protože bydleli v bytě, tak to šlo slyšet skoro všude. No samozřejmě, že ze začátku maminka schytala od svých dětí četných nepříjemných poznámek a nadávek, ale to něco, co z toho čtení slyšely, jim vrtalo hlavou, a musely o tom přemýšlet... Jednoho dne, když si tam maminka četla, za ní přišel Luboš a říká: ,,Mami, já ti musím něco říct. Víš, jak ty každý večer čteš, já o tom musím přemýšlet. Myslím si, že bych se ti měl omluvit. No hodiny náboženství, do kterých jsem nějaký ten čas chodil, mi taky něco nechaly v paměti. Já se ti moc omlouvám a slibuju, že budu snažit se napravit." ,,Pojď ke mně!" řekne dojatá matka a obejme svého 13ti letého syna. ,,Jestli to myslíš vážně, sedni si a pomodli se se mnou růženec na poděkování a zítra můžeš přijít až si budu číst."... Za nějaký čas, takhle přišla i Andrea, a maminka děkovala Bohu a hlavně Panně Marii, že jí tak pomohli...

Její děti se pomalu začaly lepšit a nakonec z nich vyrostli zbožní dospělí...