Když uslyšela tu výhrůžku, lekla se. To by jí přece neudělali! Ale kdo ví? Ti lotři jsou schopni všeho! Ale kdybych plnila ty jejich úkoly, budu mít pokoj. Každý den bych dostala jeden. To docela jde. A alespoň by mě už neotravovali!

„Tak dobře! Ale doufám, že už mi fakt dáte pokoj!“

„A hele! Svatoušek se nám podvolil!“ Ušklíbli se. „No tak se dívej. Víš co to je?“ Vylovil něco z tašky a přistrčil jí to pod nos. Maruška se zhrozila. Samozřejmě, že to znala. Byla to cigareta!!! Cokoli jinýho by udělala, ale tohle ne! Přece ještě nezačne kouřit! A kolik je jim, že už mají cigarety v kabelách?! Ale co už mám dělat? Ale co když se mi z toho udělá špatně?! „Ne! To nemůžu udělat! Udělám cokoli jinýho než tohle! Kouřit nebudu!!“

„Hele, hele, moc nesmlouvej! Říkala jsi, že uděláš všechno co ti řekneme, tak teď nevymejšlej!! Dělej!“ Maruška se zdráhala. Když to ta banda viděla, dva ji chytli a třetí ji vecpal zapálenou cigaretu do úst. Marie chtě nechtě vdechla ten hnusný kouř a hrozivě se zakuckala. Když to viděli ONI, zařehtali se, a utekli. Maruška co nejrychleji vyplivla cigaretu a dlouze se napila. Až se jí udělalo trochu lépe, běžela do své třídy, aby nepřišla pozdě do hodiny.

Ve škole se však nemohla soustředit. Pořád přemýšlela, proč ji Panna Maria neochránila. A co bude teď dělat? Ještě teď cítí tu hnusnou chuť nikotinu v ústech. A jak to řekne doma? Mamka má svých starostí až po krk, a táta do noci pracuje ve městě. Radši nebude nic říkat. Nějak už si s těmi lotry poradí. Musí na ně vyzrát, musí něco… „Rohanová! Ty to všechno tak umíš, že nemusíš dávat pozor? Tak teď pěkně  pojď k tabuli. Vyzkoušíme si tě na velká písmena.“ ‚No nazdar! Velký písmena, to je to jediný co mi nejde. Proč jenom nemůžu dávat pozor? Teď kvůli těm otravám budu mít ještě kouli v žákovský!‘ Nakonec to vytáhla na čtverku, ale i to je dost špatná známka.

Když vyšla ze školy, uviděla JE za tělocvičnou. ONI ji taky  uviděli, avšak se jen začali hrozně řehtat a nevšímali si jí. ‚Alespoň, že mi dají pokoj!‘ Pomyslí si Maruška a jde domů.

Jak se blíží k domovu, dochází na ni strach. Co řeknou doma na tu čtverku? No, musí se nějak vymluvit. Přece mamce neřekne, že nedávala pozor? Není sice jedničkář, ale ve škole byla vždy pozorná.

„ Marie? Už jsi doma?“ Zavolá na Marušku maminka, když uslyší v síňce šramot. „Prosím tě, pojď utřít nádobí.“

‚Jako vždycky!‘ Pomyslí si Maruška, ale jde. Nesmí na ní být nic poznat!

Při utírání se však pěn nesoustředí. Pořád přemýšlí, jak by vyzrála na ty tyrany. Jak tak přemýšlí, nevšimne si, že talíř postaví na samý okraj kredence a při první příležitosti do něj žduchne. Talíř spadne na zem a rozbije se.

„Marie, co to tam vyvádíš?!“ Zděšeně vykřikne maminka, která uslyšela, jak se talíř roztřískl. Vběhne do kuchyně a vidí, jak Maruška pláče nad rozbitým talířem, který se teď snaží uklidit. „Prosím tě. Co je s tebou?! To už ani neumíš utřít nádobí?!“

Maruška na chvíli zaváhá, jestli nemá mamince raději o všem říct, ale tuto myšlenku rychle zamítne. To tak. Maminka by se na ni zlobila ještě víc než teďka.

Posbírá střepy a rychle se uklidí do pokojíku. Na mamčinu otázku, kam jde, když nemá doutíraný to nádobí odsekne, že má moc učení, a zavře za sebou dveře.