V neděli byla naše rodina pozvaná ke kmotrovi, který měl narozeniny. Jelikož jsme však byli na tradiční pouti do Hlubokých Mašůvek a pak ještě u babičky, ke kmotrovi jsme se dostali až na večer.

Kmotr je něco jako kostelník, takže má klíče od kostela, který stojí nedaleko jejich domu. Jirku (mého bratra) napadlo, že si tam půjde zahrát na varhany. Já jsem šla s ním.

Bylo to velice zajímavé, být v kostele kolem půl deváté večer a sami. Rozsvítili jsme si světla, Jirka zapnul varhany a už se hrálo. To jsme však ještě zdaleka netušili co nás čekalo...

Tak jsme hráli nejprve písně z kancionálu, potom Jirka zahrál nějaké preludium nebo něco podobného. Jak jsme byli tak zabráni do hry hodiny ubíhaly....

Mohlo být tak kolem půl desáté večer, když jsem si všimla, že se zablesklo. Myslela jsem si však, že je to je nějaké bliknutí v dálce, protože jsem neslyšela žádný hrom. Později jsem si uvědomila, že to bylo proto, jak Jirka hrál hluboké tóny na varhanech. Zanedlouho však přišel další blesk a to už si ho všiml i Jirka (tavíkovický kostel je totiž kolem střechy prosklený a střecha je postavená z dřevěných trámů). Já jsem se začala trochu bát, to však Jirka zpozoroval a říkal mi: ,,Tady se nemusíš bát, jsme přeci v kostele." Ale já se strachu nedokázala ubránit. Byli jsme tam přece sami a ještě ke všemu začaly vrzat ty trámy na střeše, ale bratr mě uklidňoval, že už to přežilo i horší bouře, tak se nemusím bát.

Prosklenými okny jsem viděla, jak se bouře ženou ze tří stran a jakoby se chtěly nad kostelem srazit. Pro mě to bylo dost děsivé, ale snažila jsem se to nedvat najevo.

Srážka bouří na sebe nedala příliš dlouho čekat. Z ničeho nic se to tak rozbouřilo, že jsme raděli vypli varhany (jsou totiž elektrické, tak aby se jim něco nestalo), a já se v ducu modlila, aby nám nevypl elektrický proud. Myšlenka, že bychom zůstali v kostele za bouře a ještě ke všemu při tmě mě děsila (samozřejmě, že jsme neměli s sebou baterku). V tomto ohledu jsme však měli s bratrem štěstí, protože světla v kostele to vydržela. Tak jsme si prostě sedli do lavic a povídali si, než ta bouře trochu přešla. Nakonec jsme to už nevydrželi a zapnuli jsme varhany, mimochodem bouře už pomale odcházela. A hráli jsme a hráli... ordinária, písně z kancionálů a na konec došlo i na Rybovu vánoční mši, od té jsme však neměli noty,ale Jirka si toho hodně pamatoval.

Až jsme se vyhráli, tak jsem si nakonec řekli, že už radši půjdeme zpátky ke kmotrovi a kmotřence. Tak jsme zhasli a šli před kostel. A vida, taťka zrovinka přijel s autem až ke kostelu. Tak jsme se zpátky už vezli. Domů jsme se všichni všátili kolem třičtvrtě na 12. Tak jsem hned hupsla do postýlky a už jsem zabírala...

Ale že to byl pořádný adrenalín.......