Už od té doby, co jsem jako malá šla asi třikrát na Velehrad z Buchlovic, jsem se každý rok snažila přemluvit mamku, aby mě pustila na delší trasu. Každým rokem jsem o to stále více stála a konečně letos, i když jsem nemohla vyrazit už z Vranova, jsem obula té své škrpále, a vykročila jsem s ostatními poutníky z Miroslavi.

 

Už od loňské pěší pouti, na kterou jsem nemohla jít,  jsem se připravovala, chystala, trošku i trénovala, ale hlavně se nesmírně těšila na tu letošní. Přípravy vyvrcholily v úterý, kdy jsem úspěšně sbalená vyrazila s bráchem a našima do Miroslavi na poutnickou mši, kde jsem byla hned naverbována do poutní scholy, za což jsem ale nesmírně ráda :)) Po mši svaté následovalo milé zdravení s přáteli a odchod do miroslavského kulturního domu, kde nás čekal veselý večer. Scénky na téma prvního přikázání z desatera se doopravdy povedly - Automatická zpověď byla bezkonkurentní. Po pomodlení večerních chval a krátkého představení písní z Velehradské hitparády už jsem jen dlouho do noci záviděla všem těm lidem, kterým se s zhruba 55 km v nohou krásně spalo. Já nakonec taky usnula s dobrým pocitem, že jsem konečně na "vysněné" akci :))

 

Ve středu už zhruba od půl šesté se to začalo v sále hemžit, takže šance na nějaké dospávání byla téměř nemožná. Střídavě se zavřenýma nebo do stropu upřenýma očima jsem vylehávala tak do 5:50. ... O půl sedmé už všichni poutníci stáli venku připraveni odejít. Pomodlili jsme se ještě Anděl Páně a už jsme vesele vykročili. Kolem 9. hodiny nás čekala příjemná snídaňová přestávka, do které se nám vložil jeden už trochu méně příjemný pán, ale většina z nás si z toho nic nedělala. Cestou otec Jindřich Bartoš četl přednášky na téma jednotlivých přikázání, které zpracoval otec Jan Peňáz, ale přiznám se, že jsem větší část z nich moc nevnímala, jelikož jsem byla většinou dost daleko od poutního amplionu. Zaujala mě ovšem z katecheze o 4. přikázání myšlenka, že děti mají ctít své rodiče, ale že také rodiče se mají chovat tak, aby byli úctyhodní. Takhle jsem o tom totiž nikdy nepřemýšlela. Odpoledne nás čekalo první představení naší písničky (rozuměj písničky Marianek). Přiznám se, že sama bych s tím asi na veřejnost nevylezla, ale za pomoci Pavly a Majdy naše písnička sklidila celkem slučné ovace. Měla jsem z toho radost. Asi kolem půl šesté jsme došli do Blučiny, kde se většina odebrala do místního krytého bazénu. Já jsem bohužel tuto možnost využít nemohla, ale zašla jsem si alespoň do sprch, které mě také příjemně vzpružily. V sedm hodin následovala mše svatá, při které se ani letos nevynechala tradice, a tak jsme byli svěkdy zásnub Jana a Mirky. Jedna příjemná věc střídala druhou, a tak jsme se všichni po mši odebrali na dobrý gulášek do místní restaurace, který byl financován lidovci. Veselý večer se taky povedl a musím se přiznat, už se mi usínalo trochu lépe.

 

Čtvrtek byl pro nás - Marianky - a pro soluňáky velmi důležitý den. Čekalo nás fotbalové utkání a od rána se také o ničem jiném nemluvilo. Srovnávaly se naše šance, hodnotily minulé ročníky. Naše sebevědomí bylo velmi vysoké a snad jen o píď je zmenšilo rozhodnutí pana Lukeše, že se letos bude hrát férový zápas s vyrovnanými silami (jako by se jindy nehrál :P ale o tom já nic nevím :D). Cestou do Hostěrádek jsme ještě měli "polední" pauzu v jedné vesnici ( doopravdy nemám paměť na místa, kterými jsme procházeli, možná to bude tím, že jsem šla poprvé, tak mi to, prosím, nemějte za zlé:)), kde nám Marteo řekla něco o Společenství čistých srdcí, do kterého jsem se chystala vstoupit. Ale teď zpět k fotbalu. Čím více jsme se blížili k Hostěrádkovskému hřišti, tím více napětí stoupalo. Naše bojovnost a odhodlání bylo zřejmé nejen z rozhovorů organizátora zápasu Pavla Voříška s naší  kapitánkou družstva, ale také z bojovného pokřiku - Soluňáci bojte se, naše grupa žene se,  který oproti soluňákovskému - Mlč a kopej, zněl jako hromobití. Mě osobně nachvíli opustil bojovný duch, protože jsem si říkala, jestli se přece jen moc nevytahujeme, aby to nakonec neskončilo v náš neprospěch Jak se během půl hodiny ukázalo, mé obavy však byly zbytečné. I když mnozí měli nárok být po 100 km ( v mém případě po necelých 60, ale i tak :P) v nohou unavení, všem hráčům, jakmile vstoupili na hřiště, únava z nohou spadla a všichni podávali skvělé výkony. Zápas byl velmi napínavý, plný velkých šancí, jak pro jednu, tak i pro druhou stranu. Poprvé to vypadalo na gólovou šanci tehdy, když jsme si málem dali vlastňáka, ale ukázalo se, že marianka majda to měla skvěle propočítané, takže balón minul branku jen o pár cm. Zápas po 20 minutách skončil 0:0, takže byly nařadě penalty (nebo jak se tomu říká :P). Zde nepromarnila svou šanci marianka Pavla Tumpachová a její skvělý gól prozřetelně mířený do rohu branky se stal rozhodující - 1:0 pro marianky. Naše radost neznala mezí. K této veliké radosti se zanedlouho přidala i další, tentokráte z průběžného prvního místa v poutnické hitparádě s písní Škrpále, které jsme sice nakonec neudržely, ale pouze o jednu příčku, takže jsme nakonec byly druhé, což pro mne a všechny ostatní marianky znamenalo nebývalý úspěch. ... Pomalu jsme se blížili do Větéřova. A zde si nemohu odpustit jednu věc, která mě pobavila. Cestou kdosi upozorňoval, že nemáme před Větéřany vyslovovat Větéřov s dlouhým É , že prý to nemají rádi. No tak dobře, říkám si, o tom už jsem slyšela. No ale my přijdeme k vesnici a hle, na ceduli je napsáno VětÉřov, tak jsem si jako říkala, co to má znamenat;)Ještě jsem také zapomněla zmínit jednu veledůležitou zastávku v Žarošicích, kde jsme byli mile uvítáni, nasyceni dobrými ba výbornými jídly a kde také vznikla hromadná fotografie. ... večer byl opět velmi zajímavý a nesl se v duchu scének o 5. přikázání nezabiješ. Obzvlášť první byla povedená, byla o nebezpečí dnešní doby v podobě facebooku a z té také vzešla hláška pouti - prej petrklíče, vždyť tam jsou, jo, ale uválený...

 

V pátek nás čekala předposlední etapa našeho putování, Větéřov - Buchlovice. I přes pár poznámek  některých poutníku,  že je to většinou už nekonečná a únavná cesta přes kopce, se mi šlo velmi dobře. Řekla bych skoro nejlépe z těch tří dnů. Hned z rána pár vyvolených (já měla tu čest být mezi nimi :)) čekala příjemná zkušenost, a to živý vstup do vysílání Radia Proglas. Po krátkém rozhovoru s otcem Markem Dundou jsme jim zazpívali dvě typické poutní písně - Krok, krok a další dva; a první sloku Sedmipočetníků. Byla to zábava. No menší zábava pak bylo dohánění proudu, který nám mezi tím stihl utéct o několik dlouhých kilometrů. Hned o první přestávce však na nás počkali a dál už jsme zase  šlapali všichni svorně a pospolu (více méně :)). Chůze Buchlovickými kopci byla velmi příjemná, ovšem přelomový bod nás ještě čekal, a to byl výstup na Klimentek. Pod Klimentkem se ještě všichni občerstvili ze zásob přivezených z Větéřova, kde byla mimochodem také velká hostina, a pak už hurá nahoru. Půl kilometru do celkem prudkého kopce mi nepřišlo zas tak hrozné, asi jsem byla o všem dobře zpravena a připravena na to, ale informace, že to někteří borci i vybíhávají mě překvapila a svorně jsem přiznala, že na to bych teda asi neměla :)) Nahoře nás čekala celkem dlouhá pauza. Hlavně proto, že se čekalo, až dorazí druhý proud, kterému se nakonec i letos zpívalo ono pověstné "zase druzí, aleluja". Po jejich příchodu následovala společná bohoslužba slova. ... Před Buchlovicemi se náš proud rozdělil. Několik desítek poutníků se odebrali do blízkých Tupes, kde měli tzv. Tichý večer, za to v buchlovické tělocvičně vrcholila soutěž Miss Pajda 2010. Měla jsem několik favoritů, kteří nakonec neuspěly a pomyslné žezlo převzala Pavlínka z českobudějovické diecéze.

 

Na sobotu jsem se, i přes koncert Tří sester, velmi dobře vyspala, protože od většiny poutníků přijíždějících autobusy, kteří museli ve většině případů vstávat velmi brzy aby stihli dorazit, jsem vylehávala až do sedmi, oproti minulým dnům. U zahrádkářů nás čekala snídaně. Postupně jsme se vítali se svými přáteli, kteří dorazili autobusy a v 8 hodin po modlitbě Anděl Páně už se vyráželo směr Velehrad. Já jsem se těchto posledních 8 kilometrů rozhodla přidat k bosým a  i když to v některých místech bylo celkem takové obtížné. Kolem půl jedenácté jsme dorazili k Velehradu. Zde bylo obnovení zasvěcení Panně Marii a v poledne mše svatá, důležitá pro všechny poutníky a zvláště pro ty, kteří se jako já rozhodli vstoupit do SČS. Měla jsem trošku trému, ale tu během chvilky vystřídal nádherný pocit společenství - vedle mě stálo dalších 29  zájemců a kolik jich pak přišlo gratulovat a pak když jsem si uvedomila tu obrovskou hodnotu výrazu - členů už je dnes přes tisíc - byl to krásný pocit. ... Ve tři Byla ještě v katedrále adorace a svátostné požehnání, což pro mne byl obzvlášť silný zážitek. Vložila jsem tam Pánu do rukou všechny mé úmysly, obzvláště jeden, který mi leží stále na srdci a za který se nepřestávám modlit. Pak už čekalo jenom loučení.

 

Byl to krásný zážitek. Sice se musím přiznat, že pro mne letos asi více světský než duchovní, ale i Pán v něm hrál velmi, velmi důležitou roli. Slibuji sama sobě i vám, že pokud to jenom trochu půjde, příští rok se na mě můžete opět těšit a pokud to půjde trochu víc, dokonce i z Vranova ;)

 

PS: Těch zážitků a pocitů bylo tak mnoho, že jsem 3/4 vůbec neměla šanci sepsat., jedním, který také patří mezi ty velmi silné, pro mne bylo také zpívání při mších se scholou, úžasná atmosféra, úžasné písničky! Tolik příjemných okolností a všelijakých věcí, zdálo se mi, že ne, že jsem tam byla tři a půl dne, ale nějmíň 14 dní... Ráda bych však ještě nechtěla zapomenout poděkovat všem milým duším za zajištění jídla a noclehu, zvláště pak jedné buchlovické paní, která nás nechala se u ní vykoupat a byla přespříliš milá a ochotná i když už jsme byli nejmíň 10. hřešící na její dobro a taky všem těm lidičkám, kteří mě vzali mezi sebe a které mám moc a moc ráda! Těším se na příští rok :))