Taky občas míváte pocit, že jste na všechno sami? Že je kolem vás sice tolik lidí, ale každý kolem vás chodí jako vzduch, že vždy máte plno přátel, ale když je doopravdy potřebujete mít nablízku, všichni se jakoby vytratí?  Ano? Tak možná víte, jak se teď právě cítím já.

 

Jako člověk potřebuje k životu vzduch, tak potřebuje dobrého přítele...

 

Víte, dlouho jsem si stěžovala, že neám dobrého přítele, že mi chbí nějaký kamarád, za kým bych mohla přijít, ze všeho se vypovídat, koho bych mohla prozvonit, když je mi smutno a cítím se sama, kdo my by pomáhal a chápal mě. Vážně dlouho jsem si někoho takového přála, ale teď když jsem nalezla, stejně, když na mě přijde samota, nedokážu vytočit jeho číslo a radši sedím doma v koutku a stěžuji si, jak je život těžký bez přátel.

 

Když nemáš dobrého přítele, zkus se ty jím stát pro druhé...

 

Teď si vzpomínám, že jedna z mých signálových kamarádek (že by ty, Jani?) mi jednou psala, když ty nemáš žádného dobrého přítele, zkus ty býd jím někomu druhému. Tak jsem to zkusila a tehdy jsem doopravdy poznala, že to není jen tak, být někomu oporou. Není to jen tak a možná, že až právě teď si uvědomuji váhu i obyčejného kamarádství. Vždyť i jeden dobrý pohled mě dokáže rozveselit víc, než sto "kamarádů", kteří kolem tebe denně projdou a řeknou ti pouze AHOJ.

 

...pokud Ti zas něco přelítne přes nos a půjde na Tebe "chudáčkovský" zlozvyk (což opravdu v kolektivu většinou oblíbené není), zkus třeba odejít na záchod. Tak budeš mít chvilku na to, aby sis uvědomila, že to tak nechceš a "naordinovala" si lepší náladu - někomu pomáhá vzpomínka na něco velmi legračního, na nějaký úspěch, na vtip..., někdo dělá před zrcadlem různé opičí úšklebky, někdo si začne zpívat(pokud možno veselou písničku:-)) a někdo se krátce pomodlí a poprosí o sílu, aby byl na druhé lidi příjemný, i když to právě není snadné. No, a pak se vrátíš mezi ostatní s milým úsměvem na rtech a nikdo nebude tušit, jaký boj jsi právě vyhrála...


Se mnou je to doopravdy těžké. Mé náhlé změny nálad mě a ostatní někdy děšně dusí. Ale pochopte, já za to nemůžu... To co je výše zvýrazněno je jedna drahocenná rada od redaktorek z IN!u a myslím, že účinná. Ale když je někdo doopravdy smuten, nemá náladu skoro na nic.... já nevím... dokáže mně tady vůbec někdo pochopit, nebo je chyba ve mně? Já vím, darmo házet vinu na druhé, nezáleží jen na ostatních, ale i na samém člověku. Vždyť i povahu můžeme přepracovat, ale dá to velkou námahu, kterou možná leccko bez podpory nevydrží...

 

Někdy si člověk myslí, že život zvládne hravě, ale to nejde, každý si musí vážit toho, co má a spokojit se s tím, protože vždycky máme u sebe to nejcennější a to jsou přátelé, kteří nás dokáží podržet i v nejhorších chvilkách v životě.

 

Opravdu jsem sama?  Vždyť i na tom nejzazším místě Země je se mnou někdo, kdo mě poslouchá, kdo povzbudí, kdo mě přivede na lepší myšlenky - Bůh, Panna Maria a všichni svatí se kterými se mohu spojit v modlitbě. Mnohdy však člověk chce víc, než neuchopitelnou víru. Chce cítit, že má kolem sebe přátele, chce vidět ten konejšivý úsměv, chce slyšet slova ujištění. Někdy však na druhou stranu si člověk řekne. Nač jsou přátelé? Ti jen zraňují, já si na všechno vystačím sám, ale to NEJDE, doopravdy NEJDE!!! Copak nevíme, že pokora a skromnost vede ke spokojenosti? My, křesťané a navíc katolíci, my kteří bych moěli být vzorem pro ostatní nevíme tak důležitou věc?! Ale ano, víme, jenže je to pro nás nepříjemná pravda.  Vždyť křesťané jsou také lidé a lidská ješitnost se zvjevuje ve všech. Proč já bych měl umývat to nádobí, když může on? Ať on první ukáže, že taky není takový... ať on... ať on... ale copak si neuvědomujeme, že ten on už nás dávno předešel, že ten ON tu byl již před 2000 lety? A i ta ONa pro nás dávno byla? Copak Ježíš a Panna Maria nebyli dost dokonalí, aby nám ukázali, že útrapy lidského života se také dají zvládnout bez hříchu? A co ti všichni svatí?

 

 

Co je to svoboda?

 

 

Jenže... někdo by mohl říct, že si to Pán Bůh vymyslel velice politicky -něco za něco- ale to není vůbec žádná pravda. Někomu se může zdát, že Boží zákony nás neskutečně svazují, ale není tomu spíš naopak? Ano! Boží zákony nás nesmírně osvobozují. Cožpak kdybychom si měli možnost koupit jakékoliv oblečení  (například) koupíme si to, co my chceme, nebo to co po nás chtějí módní trendy?  A takových příkladů by se našlo mnohem víc...  jen se zamyslet...

 

Nejkrásnější cestou mezi lidmi je smích...

 

Každodenně potkáváme v ulicích mnoho lidí, většinou uspěchaných a zamračených. Málokrát se najde někdo, kdo by tě obdařil milým úsměvem, ale neměli bychom to být právě my, kdo se šťastně usmívá? Vždyť jen příslib věčného štěstí po smrti vv nás musí vyvolávat nekonečnou vlnu radosti.

 

 

Ale kde jsou ty usměvavé tváře nás křesťanů, kteří máme příslib věčné radosti?

 

 

PS:Jen bych chtěla na závěr upozornit, že jsem nechtěla nikoho obvinit ze špatností, nebo tak něco,smaozřejmě, že všichni nejsou stejní ;-)